Dlouhá cesta do Varanasi
A jak probíhal dlouhý přejezd z Agry do Varanasi ?? Tento den byl zvláštní. Plný poznání, napětí, legrace, nervů a zážitků ...... vydrž a čti dále.
Tento druhý den bych mohla ohodnotit tak, že to byl opravdu den hrůzy. A to je teprve dopoledne a ještě nevíme, co nás čeká, co nás ještě potká.
NH2 z Agry na Varanasi je …hmmm…. různorodá? Zprvu si pochvalujeme, jak je povrch kvalitní. Pokud to tak půjde dál, mohli bychom do Varanasi dojet. Každou hodinu přepočítávám čas a ujeté kilometry. Opět sledujeme život podél cesty. Za Agrou je spousta cihelen. Charakteristikou takové cihelny je jeden, výjmečně dva komíny a pečlivě naskládané cihly. Poprvé se objevují brutálně v protisměru auta i náklaďáky, v lepším případě kola a krávy. Ti lepší ohleduplnější řidiči blikají, takže je dříve registrujeme.
Uvažujeme, proč do toho protisměru jedou.
Zjištění druhé: v protisměru se jezdí asi proto, že si zkrátka zkracují cestu. Na NH2 je dělící pás. Naštěstí. Ten opravdu v tomto případě chrání střetům. Sice přes něj přebíhají lidi, krávy i cyklisti přenáší kola, aniž by se podívali na stranu, ale má svůj kladný účel. V určitých úsecích je přerušený a dá se otočit do protisměru nebo následuje křižovatka. No a ti, kteří mají ke křižovatce nebo otočce daleko, zkrátka jedou do protisměru.
Občas asfaltka končí a následuje nezpevněný prašný úsek. Na NH2 jsou také budky, kde se vybírá mýtné. Není to moc, cca od 15 do 60 Rp, což je cca 7-30 Kč. Stává se, že po zaplacení poplatku čekáme asfaltku, ale zrada. Spíše to vypadá, že zatím vybírají na stavbu.
Po dálnici se dá místy jet i 140 km/hod. Ale nelhali ani ti, co psali, že průměrná rychlost je 50km. V městečkách a vesnicích, které jsou na trase, je třeba jet pomalu a opatrně, a tam, kde cesta není ještě opatrněji. Jirka jede v klidu, už se otřepal, z toho šoku, tak si říkám, bude líp. Ale není. Cesta je fakt hektická.
Zjištění třetí: Když chceme předjet auto, náklaďák, nebo cokoliv, změnit směr, vyhnout se, je třeba sledovat nejen auto před námi, které chceme přejet, ale MUSÍME se i nejdřív podívat, jaká je situace před předjížděným autem a co asi řidič toho předjížděného auta udělá. Zda bude mít volnou cestu, zda se bude vyhýbat něčemu před sebou a tak. Pokud usoudíme, že před autem před námi „je to dobré“ můžeme předjet. Pokud je alespoň nějaká pochybnost, třeba počkat na lepší chvíli.
Pokud předjíždíme zleva, je velmi pravděpodobné, že nás řidič nevidí. Buď nemá zrcátko a když ho má, tak na nic. V lepším případě má spolujezdce, který ho (možná) na nás upozorní. V tomto případě je nutné hodně troubit a sledovat, zda nás netlačí na krajnici. Pokud předjíždíme zprava, je opět nutné troubit a to po celou dobu předjíždění. Zde je větší pravděpodobnost, že nás řidič předjížděného auta uvidí a nenatlačí na středový pás nebo nezačne se hned někomu bezhlavě vyhýbat.
Cestou vidíme první přeplněné autobusy, ale spíše přeplněné povozy a motorikše. Snažíme se počítat. V případě motorikši se číslovka 12 nebo 14 zdá tou správnou. Nejlepší místo je asi na otevřených dveřích – tam je to s klimatizací.
Také nás udivují indické ženy – akrobatky. Jejich boční posed na motorce, v naprostém klidu, je obdivuhodný. To, že se na motorku nasoukají 4, 5 osob vč. mrňat, to už bereme jako rutinu.
Pořád si říkáme, proč ti Indové se neotočí na troubení, neuskočí, proč nemají o sebe strach ? POZN: vysvětlení nalézám ve večerních hodinách, čtěte dále.
Obchůdky a opravny podél cest: Našim dalším poznatkem je, že nejvíce žádaná živnost je v Indii automechanik. Míjíme i 2,3 krámky-opravny kol, zámečnické či klempířské „dílny“, pokud se tomu tak dá říct, vedle sebe. Ty přeplněné a přetížené kvanta náklaďáků mají co chvíli defekt, praskne kolo, upadne kolo apod. když dojde k poruše, náklaďák zůstane stát, kde se poškodil. Trojúhelník zde mají jen za oknem, nepoužívají ho na cestu, okolní plac, který potřebují obloží velkými šutry, ty ostatní auta musí objet a pak se jich sejde 3,4,5 a snaží se auto opravit. Další v neurčitém počtu stojí okolo a čučí.
Podél cesty je vše, co je libo. Stánky s vodou a pitím, jídlem všeho druhu, zeleninou, dílny, bankomaty, občerstvovací mini pidi „restaurace“ – střecha na kůlech, kde se připravuje jídlo a sedí se na zemi nebo primitivních lavičkách. Mezitím vším mraveniště lidí, psi, někdy ochočení divočáci, samozřejmě všudypřítomné krávy a v neposlední řadě v tom prachu čistě oblečení a namydlení školáci a školačky.
Pokud dojíždíme k viditelné křižovatce, kde je vysoká pravděpodobnost střetu a křížení se s čímkoliv, je už dost dlouho do předu nutné troubit. V tomto případě je to 1 ku 1, že projedeme hladce a zaregistrují nás dostatečně dopředu, a ti, co chtějí do vozovky vstoupit, si to rozmyslí. Ti, co zareagují pizdě vejdou do cesty, tak 2, 3 kroky, pak se zastaví a v setinách sekundy zvažují, zda dopředu či dozadu, Mezitím se na ně řítíme my a uvažujeme, zda je mineme.
Cestou do Varanasi mám už žaludeční pohromu. Ráno jsme si dali kávu a něco málo k snědku, ale když vidím, co se na těch cestách děje, tak je mi zle. To nemůže dopadnout dobře. Zatímco Katka s Vláďou (dále už jen V+K) pořád něčím šustí a něco jedí, když zrovna neřídí, já nemám na jídlo ani pomyšlení a Jirka kupodivu taky ne. Mám šílenou chuť vytáhnout z kufru slivovici a vypít na ex. Držím se, říkám si: "na to musíš být, holka, střízlivá“. Zato piji jak duha obyčejnou vodu. Kupili jsme každý celou bednu – po 18 ks – za 10 Rp litr, takže máme z čeho brát. Vypít 2-3 litry za dopoledne, to je u mě úspěch. Kupodivu, voda v kufru auta neteplá, jako uvnitř. Jestli to tak půjde dál, tak je to ta nejlepší dieta na světě. Asi tu zůstanu půl roku.
V+K navrhují koupit banány. Je jich tu všude dost, ale ještě jsme si je nekoupili. Podél NH2 jich doteď bylo vidět dost. Prodavači je mají krásně stejnoměrně naskládané na vozíku do pyramidy, jako by říkaly. Kupte si nás, jsme výborné. Ale když na ně dostaneme chuť, tak je zrovna nikde nevidíme. Projeli jsme dost vesniček a nic. Asi po hodině konečně vidíme krásné žluté banány hned u několika stánků.
Jak hoši kupovali banány a nás očumovali Indové.
Já zůstávám sedět v zadu, a hoši jdou obchodovat. Jsme zvědavé, za kolik je vykšeftují. Katka vylézá z auta na jedno žvárko a já čučím do mapy. Já do ní vlastně koukám pořád. Za prvé proto, ať víme, kde jsme, pak proto, abych se nekoukala na cestu a za třetí už asi ze zvyku. Jsem zkrátka bez mapy jako bez ruky.
Našim polovičkám to nějak nejde, koukáme, jak jdou už k třetímu pultu a máme z toho srandu. Katka nakukuje do auta a volá: „Hele, Renčo, koukej, jak se ti Indové sbíhají okolo ! hele kdyby něco, tak ti hodím foťák“. Nějak nechápu, o čem je řeč. Za krátko koukám, jak se kolem našeho auta dokola srocují davy zvědavých Indů. Nechápu, proč Káťa chce bránit foťák, když by spíše měla bránit sebe a skákat do auta ona. Žvárko dokouří, ale když sedne zpět do auta, je celá levá strana opravdu obstoupená Indy. Malí kluci, mladí i starší, a pořád přicházejí. Zpočátku to na nás dvě samotinké působí i hrůzostrašně, ale mě to spíše připadá legrační.
Koukáme, jak si vedou naše polovičky. Ti jsou už snad u 4 stánku. I když se Indové kolem nás srocují, nejsou drzí, ani vlezlí. Oni zkrátka jen stojí a zírají. Občas se mezi sebou šťouchnou a něco si řeknou, ale fakt jen zírají.
Naštěstí se už chlapi vrací. Když vidí tu tlupu, tak se diví, co se děje. Nasedají k nám a líčí, jak pořídili. Jsou naštvaní. Nikdo nechtěl slevit. Nakonec ze 30 Rp za 10 banánu usmlouvali na 20Rp. 8-10 Kč za 10 banánu, to je super. Jeden banán za korunu a nádherném kousky.
Chceme odjet, ale Indové jsou na karosérií tak nalepeni, že to vypadá, že je musíme zákonitě přejet. Nebo alespoň prsty u nohou. Až nyní beru foťáka a snažím se je vyfotit, ale už to není ono. Odstupují od auta a někteří nám mávají.
Ono vůbec, kde jsme pak zastavili, tak jsme byli jako exoti a atrakce. Do dnes nevím, jestli proto, že jsme měli rozpárané auto, proto, že jsme prostě jiní, než oni, nebo proto, že fakt si sami řídíme a nebo že jen koukali na nás – na holky. To už se nedovíme.
Na NH2 se dále dělo: 
- Někde před Kanpurem je třeba nabrat naftu. Cesta je v tomto úseku špatná, hrboly, díry, šotolina, ale o čerpací stanice není nouze a navíc, další jsou ve výstavbě. Tankujeme za 1150 Rp. Ceny se pohybují okolo 40 Rp za litr.
- Taky už je nám jisté, že kolo nás bude zlobit celou dobu. Musíme dofoukávat. Nejdřív platíme. Ptáme se, a oni si samozřejmě řeknou. Když už musíme foukat po druhé, tak se šprajcuju. Neptat se, dát jim míň. Ono taky záleží, kdo je rychlejší, kdo první vezme hadici do ruky. Když naši chlapi, foukají si sami a nic se neplatí. Když je rychlejší obsluha, řekne si o bakšiš. Na nás je ale, kolik dáme. Závěr, AIR je zdarma. Na čtvrtém foukání jsme už nic neplatili. Ale zato jsme měli problém najít funkční AIR. Mají to udělané tak, že ten na čerpačce nefunguje a pošlou nás hned vedle k „živnostníkovi“, co sedí u cesty a má kompresor. Takovým podnikatelům jsme se ala vyhýbali.
- Když už míjíme Kanpur, a je po 15 hod. To už je mi jasné, že do Varanasi ani za nic nedojedeme. Pohrávám si s fantazií, zda by to za zdejších podmínek bylo možné. Při každém předjíždění náklaďáku ale zavrhuji. Ne, striktně zamítám. Vláďa je ovšem hrdina. Říká, že to klidně můžeme dojet, že se to zvládne. Oponuji, že nevíme, jaké budou cesty, jaké značení. Vidím, kolik aut je v protisměru, jak se všichni poflakují po cestě. A to je světlo a my vidíme. Jak to bude za tmy, to si zatím nedokážeme představit. Fakt mám strach.
- najednou se na tacháči objevuje nově rozsvícený symbol. Zase se děsím, co se bude dít. Jak a koho se zeptat. Taky jednou svítí, jednou ne. Chlapům to je fuk. Já jsem na prášky a v zadu sedíce, honí se mi hlavou, jak z toho ven. Co nás čeká. Vzpomínám si, že by tu měla být technická knížka. Ano, je. Se slovníkem v ruce se snažím přeložit, od čeho že to je kontrolka. Souvisí to asi nějak s palivovým filtrem a vodou. Vláďovi je to celkem fuk, a jede hlava nehlava, díry nedíry, špatné kola dobré kola, svítí kontrolka nesvítí kontrolka. No, ale jedeme. Za těchto okolností už hledám v LP, kde je možné nejblíže hlavu složit. Na trase ne nejblíže Allahabád, kde byly před časem nepokoje. Vláďa má z toho trochu obavy, proto dává přednost jed i za tmy. Naštěstí se tak nějak dohodujeme, že do Allahabádu pojedeme a najdeme hotel.
Jízda potmě do Allahabádu.
Kolem 18 hod., už za šera téměř za tmy, vidíme odbočku z NH2 směr Allahabád. Je tam i cifra 40. Děsím se. Sjíždíme z dálnice, na které si už po 2 dnech konečně připadám bezpečně.
Sjeli jsme na dvousměrnou okrsku s vysokou krajnicí a dírami. Za pár minut je už černočerná tma a my se ocitáme v HORRORRROVÉM filmu s názvem Kdo přežije a dojede do cíle. Bohužel, z tohoto úsek z pochopitelných důvodů nemám fotky.
Asi se mi nepodaří popsat to, co jsem zažila a cítila uvnitř. Přesto se o to pokusím.
Jirka řídí, vedle něj Vláďa, já za Jirkou, Káťa za Vláďou. Rozsvěcujeme světla, snižujeme rychlost na minimum. Z dálničních 140-100 na okrskových 40 a pak raději 20. Nejprve jedem jen pustinou, žádné domy, žádné, značení. Potkáváme i předjíždíme náklaďáky, auta, motorky osvětlené i neosvětlené, cyklo i chodce, posvátné krávy jsou to poslední by mě trápilo. Dálkové světla mají všichni protijedoucí naplno. Chudák Jirka. Kouká dopředu na plné oči, a jeho reflexy mají plnou pohotovost. Já hlídám pravý zadek, jen pro jistotu a Vláďa hlídá krajnici, ať nesjedeme do škarpy a nezničíme podvozek. Je to pro Jirku náročné, ale klobouk dolů, má fakt pevné nervy. Daří se mu i předjet pomalejší, i vyhnout protijedoucím. Pořád řvu trub a blikej, ale on fakt asi vše nestíhá, hlavně kouká před auto. Cedule stále nikde, jedeme pořád rovně, instinktivně. Do mapy už stejně nevidím. Provoz houstne, cesta se zaplňuje, jsme v zástavbě. Jestli je to Allahabad, nemáme páru. Je tu zase mumraj, ten pravý indický. Lidi se pletou pod kola, Jirka troubí a pořád přepíná, ještě ze zvyku z domu, dálková světla. Pak se na to už vykašle. Odbočku jsme sice nikde neminuli, jedeme MOC POMALU, za půl hod. jsme ujeli jen 5 nebo 10 km.
Zjištění čtvrté: Už vím, proč ti Indové neuhnou, nehnou brvou na troubení, nevidí a neslyší a hledí jen dopředu. Nemohou slyšet, protože od narození se kolem nich jen troubí a troubí, z toho troubení jsou určitě ohluchlí, takže jsou vůči troubení vlastně imunní. Indové jsou taky jsou slepí. Hlavně ti, kteří se ve tmě, po západu slunce, odmalička pohybují u cest. Z těch dálkových světel totiž musí opravdu být slepí.
Pneumatika zase citelně zlobí, tak Jirka zajíždí k čerpačce. AIR tentokrát není problém, nakonec foukáme a já se ptám, kde jsme a kde je Allahabád. Ind, coby obsluha čerpačky, zjevně na moje „vot is dis plejs?“ nerozumí. Smůla. Tak se plám na Allahabád. On že Illahabád, takže je mi jasné, že tomu městu říká každý jinak. Naštěstí si tentokrát rozumíme a on pokyvuje směrem, kam jedeme. K tomu dodává „tventy minits“. Touto číslovkou se zase děsím. Pokud to oni místní dělají za 20, tak mi minim. Za 40. V každém případě cedule na odbočce s číslem 40km nelhala.
Jirka už má těch světel v očích dost, takže pouští za volant Vláďu. Jirka se na cestách snaží vyhýbat dírám, jelikož kolům taky nevěří. Vláďa ale jezdí díra ne díra. V tuto chvíli mi ale nevadí, protože už bych chtěla být někde u cíle. Jedeme do tmy a každou chvíli se proti nám vynoří silné světlo. Do toho vidím, jak se před autem, docela blízko, mihne postava, zákonitě si musíme sejmout, říkám si. Ale nic. Vždy to nějak vyjde a do nikoho a ničeho nenapálíme. Je na čase se zorientovat v LP. Odkud přijedeme, co bychom měli míjet a kam jet. Mám cíl, hotel v Allahabádu.
Asi už jsme ve městě, ale nějak ne a ne chytnout orientační bod. Měli bychom mít po levé straně nějaké hradby, zeď a přejet koleje, ale nic. Už cítím, a jsem si jistá, že máme špatný směr. Velím stopa musíme se jít někoho zeptat. Je tu skupinka Indů u stánku a docela slušné fáro. Tak se ptám na hotel, který máme vytypovaný. Nic jim to neříká. Movitý Ind vidí LP v mé ruce a ukazuje na ni. S údivem otevírám stránku s plánkem Allahabádu a ukazuji na hotel, který hledáme. Pán se vyzná a už mi ukazuje zpět na rondl, doleva, přes most, koleje, …a pak už se máme zeptat. Napadá mě, ať mi napíše na kus papíru jméno hotelu v hindštině. Aspoň to pak bude jednodušší, když se budu zase ptát. Snad umí všichni Indové číst.
Jsem tak nadšená, že potkávám inteligentního člověka (všude psali, že indové z mapy nic nevyčtou), že mu děkuji a děkuji a radostí mu podávám ruku na rozloučenou. Ten na mě zírá a já si hned uvědomuji, co to dělám za blbost, že Indové si ruce nepodávají. Omlouvám se mu a odcházím k autu.
Zjištění páté: Až tady ve večerním Allahabádu mi dochází jedna věc. Samozřejmě jsem o tom četla, ale ono to hned nedoťukne. Z naší čtyřky jsem to já, kdo se ještě jakž takž domluví anglicky. Já to ale dokážu říct, ale když mi odpoví, už nemám tu jistotu, zda jim rozumím. Vždy, když se jdu na něco ptát, chci, aby šel Vláďa nebo Katka se mnou. Systém víc hlav, víc ví. Spíše se mnou chodí Vláďa, ale když dojde na rozhovor, tak vždycky všichni mluví k Vláďovi nebo k Jirkovi. Vláďa se pak dívá na mě a Jirka říká všem no igliš a taky ukazuje na mě. Indové muži ale vždy mluví k zase našim mužům. Až tady mi to došlo. Stejně jim nic jiného nezbývá a pak mluví stejně se mnou.
Otáčíme auto a jedeme tam, kde nám ukázali. Já už mezitím vidím, že jsme do města přijeli jinudy, než jsem předpokládala z LP. Pak už jednoduše nalézáme vysněný hotel a u něj parkujeme. Ozývá se velká rána. Právě mi spadl kámen ze srdce. Byly to nejhorší den mého života. No, když ne den, tak aspoň hodina. Ptám se Vláďi, jestli by opravdu jel raději do Varanasi. Vláďa je hrdina, říká klidně. Jinou odpověď jsem ani nečekala. Ještě se ptám: „I když nevíš, jaká cesta je před tebou, i když je to dalších 120 km ? jak dlouho bychom to jeli 3 hod. ? 4?“
POZN: Ještě, že jsme dále nejeli. Ještě totiž nevíme, co náš čeká dále, druhý den.
Bohužel, naše peripetie ještě nekončí. Hotel je plný. Necháváme auto tady a jdeme do druhého dle LP. Bohužel, máme opět smůlu. Bereme už každý hotel, kolem kterého jdeme. Naštěstí jich je tady více. Ale smůla. Už se vidím, jak nocujeme v autě. Mi by to nijak nevadilo. Vláďa je alespoň spokojený, že tu nevidí kvanta policistů a že tu nejsou žádné nepokoje, jaké tu byly před pár dny. Nakonec máme štěstí. Narážíme na jeden hotel, který má volné pokoje. Vypadá, jako v rekonstrukci a já si už zase vybavuji katastrofické scénáře padajících hotelů. Pro ty, co mě neznají: já opravdu nejsem pesimista. Jsem realista. Ale vzhledem k okolnostem říkám: lepší být preventivně pesimista, než zklamaný optimista. Když je vše lepší, neočekávám, a tak to bývá často, o to více jsem pak nadšená a mám větší radost.
Pokoj je sice …no.…nevábný? Ale je volný. Cenu jsme ještě srazili, jen o 100RP, na 600 za pokoj v Santosh Palace, ale co, jsme spokojení. Po takovém dnu bych spala asi i pod stromem, hlavně v klidu.
Jirka vystříkává pokoj a koupelnu Biolitem, zašlapuje v koupelně jedinou živou breberku široko daleko a hned vyrážíme ven, koupit něco k snědku, prozkoumat okolí, nasát večerní atmosféru.
Klimatizace nám slouží jako sušička nebo chladnička.
Večerní Allahabád je živý, hlučný a bezpečný. Jen tak procházíme ulicí, navštěvujeme zdejší nádraží, nakukujeme do obchůdku s hodinami, jdeme kolem hasičské zbrojnice, kupujeme placky čapati – 3ks za 5 Rp, fotíme zdejší krávy, malé dítko sedící na chodníku, to vše za hlasitého skřehotání muezzina z ampliónu. Poprvé narážíme na obchod s alkoholem. Potkáváme tu hned 3 nebo 4. Každý má mříže. Je tu vystavené pivo různých značek, láhve jsou 6 dcl, nějaké ty whisky a za 4 piva v plechovce, vytažená čerstvě z mražáku chtějí 400Rp. To nám připadá jako zlodějna a raději si kupujeme na žízeň klasicky 1 litr vody a 1 malý Sprite. To je pro nás s Jirkou to nejlepší osvěžení na žízeň tady v Indii. Vodu se Spritem vždy mícháme. Po více než hodinové procházce už na nás padá únava a vracíme se. Dnes jsme měli poprvé čapati. Moc nám to chutnalo a namazané paštikou, výborná večeře.
Ráno jsme si dali prostor na klid a pohodu. Probudil nás opět hlas muezzina z protější mešity. Odhrnuji závěsy a vidím skoro uklízenou cestu. Tu cestu, kde večer lidi vyhazovali doprostřed odpadky.
Zjištění šesté, aneb proč jsou krávy v Indii posvátné: Ráno už je odpadků o poznání míň. Krávy, psi a čuníci se o vše postarají. Sežerou, co se sežrat dá, a zbytky tady nehnijí, nesmrdí a neválí se po zemi. To, co zbude, to se zamete a odveze někde na hromadu nepořádku za dům. Kdyby tedy nebylo zdejších kraviček, neměl by kdo odpadky likvidovat a oni by se Indové v nich utopili.Proto je v Indii kráva posvátná.
Ty zbývající odpadky, co se někde odnáší na hromady do různých zákoutí, ty pak ještě přehrabují děti. Vybírají např. pet láhve.
Do Varanasi to není daleko, takže jsme se dohodli, že nebudeme spěchat. Vláďa přichází s nabídkou kouknout se na soutok Jamury a Gangy, což je zase jedno z posvátných míst v Indii. Souhlasíme a po snídani se ještě domlouváme zajet do banky vyměnit peníze. Je 9:40 hod. a na tachometru máme 70596 km.
Studuji mapu, ať zase nebloudíme a o ulici dále stojíme u banky. Bohužel, máme smůlu. Je tu jen bankomat. Snažím se Jirku navigovat směrem k místu, kam jsme chtěli, ale po pár minutých je mi jasné, že to tak jednoduché nebude. Nějak mi realita ve městě s plánkem v LP nesedí. Samozřejmě každá ulička v mapě není. Navíc, zdejší uličky jsou strašně úzké, už je tu docela ruch. Kdybychom si přivstali a vyjeli dříve, nemusel by tu být takový mumraj. Další překážku tvoří dřevěné kůly, které jsou postavené po obou stranách cest, takže je šíře na průjezd třetinové. Na kůlech jsou navěšené žárovečky, asi už příprava na svátek Diváli, který se blíží. Opět mě napadají pochmurné myšlenky a představuji si, jak narážíme do jednoho z kůlu a vše, co je postavené se bortí dominovým efektem.
Navíc, když říkám Jirkovi jeď tam a tam, do tak úzkých uliček odmítá. Zamotáváme se a je mi jasné, že jedeme blbě. Myšlenka podívat se přímo k soutoku řek nás pomalu opouští a naším cílem se stává dostat se co nejrychleji z města na směr Varanasi. Já jsem naštvaná, že jedeme blbě, a Vláďa poznává most, kterým jsme přijeli do Allahabádu. Jsme zase všichni nervní, je 11 hod., tak Vláďa sedá vedle Jirky a já dozadu. Vzdávám to, jsem mimo. Ještě nějakou dobu bloudíme městem, až přijedeme k rozcestí. Nevím, jak to udělal, ale jsme skoro venku. Klobouk dolů, je dobrej. Vláďa míří na první most přes řeku, který vidí. Já sice vím, že jedeme blbě, ale mlčím. Předtím mi nevěřili, kam máme jet, tak vypínám a koukám z okna. Na mostě platíme mýtné 20Rp, za mostem Vláďa otáčí a platíme dalších 20Rp. Jedeme ještě o kousek dál, směrem, kterým jsme měli jet před tím. Pak už vidíme šipku Varanasi. Huráááá. Po dlouhém mostě jedeme přes řečiště Jamury a pak i Gangy a uháníme pryč z Allahabádu. Je 11:40 hod. a na tacháči máme 70640km. Za 2 hod. jsme ujeli 44 km.
Zjištění sedmé: ne v každé bance nám vymění peníze. Zatím jsme vlastně peníze měnili jen na letišti a všude, kde je napsáno banka, je jen automat. No a když to opravdu byla banka, i když je otevřená a uvnitř jsou lidi, jsou téměř zatažené mříže, ty jsou spojené řetězem a zamčené a dovnitř se prochází škvírou. Když už se dostaneme k přepážce a říkám, že chceme čenč many, tak nás zavede pracovník přepážky vždy k jinému a tomu zase řekneme čenč a oni nám zkrátka řeknou, že nám dolary za rupky nevymění. Nechápu. Dokonce když vytahuji doláče, tak mi naznačují, ať je honem schovám. Už se smiřuji, že budu muset komunikovat s bankomatem. Zatím rupky máme, tak na výměnu nespěcháme.
Jsem zvědavá, jaké kvality bude cesta, kterou jsme potencionálně mohli včera večer po 19 hod. za tmy projíždět.kdyby jsme jeli durch do Varanasi. Nejprve je to krásný moderní most, následuje asfaltka, ale z ničeho nic a jsme na prašné cestě. Následující hodinka byla opět jízda, no, už ne hrůzy, to bylo včera, ale hodinka řekněme střídání povrchu, takový tankodrom. Asi si už zvykám. Dnes mi není blbě, dopravu už nevnímám tak drasticky a dramaticky. Je krásný sluneční den a já v poklidu sleduji okolí. Nyní už vím, že to bude jen lepší a lepší a také nás čekají i památky. Právě jsem se aklimatizovala. Dobrý dojem už kazí jen často svítící kontrolka palivového filtru. Auto jede, a Jirka mě uklidňuje, že auto shořet nemůže. Ptáme se u jedné z čerpaček, jestli neví, co to znamená. Prý že máme dolít zelenou vodu - což je chladící kapalina. U pumpy ji ale nemají, tak nás posílá 8km dále k jiné pumpě. Poctivě sleduji na racháči vzdálenost. Jsme zase v zástavbě a vpravo vidím pumpu. Říkám, že tam zajdeme, že nic jiného tu není. Nikdo mi nevěří, ale nakonec tam Vláďa se mnou jde a zelenou vodu tam mají. Za 102 Rp. Kupujeme a dolíváme.
Kontrolka chvíli přestane svítit, pak ale stejně občas zlobí.
Po chvíli stavíme u Dhabu, což by se nazvat zájezdní hostinec. Je tu spousta velkých náklaďáků. Vláďa jde na WC a my stojíme s Katkou u auta. Je vedro, tak říkám, ať jdeme do stínu náklaďáku. Popocházíme, ale v zápětí se náklaďák rozjíždí. Koukáme, co se děje a začínáme se řehtat, až se mi z toho chce taky na záchod. Vláďa sice říká, že tam vecko je, ale já vidím jen samé chlapy okolo koryta s vodou, kde se myjí. Uvědomuji si, že tu nikde nejsou ženy. Prosím tedy Jirku, ať jde se mnou. Hrnu se do černé díry, protože už to nemůžu vydržet. Když pak vyjdu, Jirka říká, že se chlapi rozčilovali, že tu asi ženská nemá co dělat. Je mi to fuk.
Před 13 hod. je to ještě asi 60 km do Varanasi. Předměstí je dosti omšelé, spíše chudinské, a cesta je hrbolatá a prašné. Přijíždíme k nádraží. Parkujeme u cesty u zdi. Poprvé cítíme smrad. Je to fakt síla. Tuto zeď asi používají jako záchody. Ale když vystoupím, vidím za autem odkrytá kanál. Jdeme na nádraží vyměnit peníze. Bohužel. Zase jen bankomat, banka, ve které taky nepořídíme, ale posílají nás dolů do turistické kanceláře. Tam nám velmi snaživý zaměstnanec maluje mapku a posílá nás o kus dále do faktory, kde nám prý vymění peníze. Ještě se jdeme podívat na perón, na tolik vyhlášené indické vlaky a davy lidí.
Ta faktory je vlastně prodejna krásných hedvábných látek a šátků. Kurz je tu super, za 100 USD 4400,- Rp. Majitel zavelí svému pokladníkovi a ten z dřevěného trezoru, resp. truhly nadité bankovkami (jak mi pak říkal Jirka) vytahuje a podává mu patřičný obnos. Taky nám ukazuje angl. Lonely Planet a v ní zapsanou reklamu na jeho obchod. V naší LP ale není. Přichází ještě mladý pár. Jsou z Nového Zélandu. Spouští se šílený liják. Ptáme se, jestli můžeme přečkat a já obdivuji šátky, které tu má. Všechny možné vzory, barvy. Taky tomu odpovídá cena. Ten nejlevnější za 800 Rp. Kvalita je opravdu znát. Zvažovala bych koupi, ale nechce se mi smlouvat.
Potřebujeme najít hotel. Dohodli jsme se, že nepůjdeme k autu, ale hned podle LP hledat hotel. Trošku tápeme, já chci jít jinam, než Vláďa, ale nemám s tím problém a necháváme se vést. Kocháme se atmosférou. Já už ale zase začínám být trochu neklidná. Za 2 hodiny bude tma a hotel v nedohlednu. Nakonec přebírám iniciativu a zrychluji do čela, protože všichni tři se loudají a mi dělá problém jít pomalu.
Hotel Pradep je ovšem zase plný. Ujímá se nás hošík, který stál v recepci a že nám hotel ukáže. Je sympatický a jmenuje se Pintu. Já mu rozumím, protože mluví pomalu a srozumitelně a docela si následně pokecáme. Hotel, do kterého nás vede neznáme. Zase nějak ztrácím orientaci. Zastavuji a říkám mu, že pokud nám najde hotel, dostane bakšiš, ale až budeme v hotelu. Cestou míjíme jiný hotel, ale také je plný nebo z těch dražších. Pintuovi říkám, že ať nás nevláčí sem a tam, ať to vytelefonuje. Zase je problém, je tu večer nějaký svátek Durga, a tak jsou hotely plné. Pomalu se šeří a docela na mě padá únava. Pintu chytá 2 cyklorikše a vezou nás směrem ke ghátům. Pak už se dál nejede, je tu zácpa a cesta uzavřená, pouze pro pěší. Takže sesedáme a dál, už za tmy, nás Pintu vede uličkami. Jsem totálně mimo a nevím, kde jsme. Když nás tu někdo picne, tak nás nikdo nenajde. Nakonec jsme přeci jen u cíle. Pokoje s výhledem na gangu, cena ? Bratru 3800 Rp za jeden., ale ten už byl nádherný. Docela nás pobavili. Děláme si z toho prču a Pintu se kření, asi žádný bakšiš nebude. Ptají se nás, kolik jsme ochotni za pokoj dát. Je nám jasné, že je fakt problém najít dnes pokoj a navíc, vůbec nevím, kde jsme. Vedou nás o kousek dál, za třetí roh. Hare Rama Gues House. Tady nám nabízí pokoj za 800 Rp. Pokojík je pěkný, čistý, klima, nahoře restaurace, už jsem unavená, tak všichni souhlasíme.
Restaurace Bona Cafe
Zatím co my se přihlašujeme, chlapi jeli s Pintem zpět na nádraží pro bágly a přeparkovat auto. My jsme se s Katkou zatím nasáčkovali nahoru do restaurace BONA CAFE, která je ve 4 patře Hare Rama Gues House. Jsme v pohodě, jen se nám hoši nějak někde zdrželi. Nakonec se i oni našli a vrhli jsme se na večeři. Tu jsme si fakt užili a pochutnali si. Korejská majitelka, která měla na sobě nádherný Salvar kamíz si se mnou zase pěkně pokecala. Resp. já s ní. Restaurace patří jí, má tady k ruce další 2 hochy a vybavení restaurace tvoří např. matračky v korejském stylu, spousta fotografií přátel na zdech, zdi jsou pomalované a je tu spousta suvenýrů, které si můžeme koupit. Náhrdelníky, náramky, náušnice, sošky, hrníčky, svícny a vše možné. Ptáme se na pivo, ale Bona říká, že nemá, ale že zítra ho bude pro nás mít. Také se diví, že jedeme po Indii autem a pak mi ukazuje v mapě, kde vlastně jsme. Tedy, Pintu zaslouží velkou pochvalu. Našel nám fakt super hotel na super místě. Kdyby měl někdo zájem o služby Pintu ve Varanasi, mohu dát na něj tel. č. Bona mi maluje na kus papíru situačku okolí, vpravo schody ke ghátu a vlevo hlavní uličku s obchůdky. Bydlíme hned vedle toho nejzajímavějšíhoc ghátu – Dašašvamédha.
Večer jsme se šli ještě projít a prozkoumat, kde že máme hledat ty lodičky. Na ghátech bylo živo. Kluci hrají něco jako bedminton, muži se umývali v Ganze, probíhali modlitby, a vše působí trošku strašidelně, ale hned jak se rozkoukáme, tak jsme tu jako doma. Pintu nám ještě říkal, že každý večer jsou u Gangy ceremonie Ganga Akti, na které jsme se příští večer šli podívat.
Ráno v 5:30 hod. už jsme scházeli „myší dírou“ po vysokých schodech k našemu ghátu na ranní projížďku po Ganze. Už nás nahání "loďák". Na nádraží nám úředník turistické kanceláře zdůrazňoval, že za 4 osoby nemáme dávat více, než 150 Rp. Mám je připravené. Loďák požaduje 400 Rp. Směji se a smlouvám. Je mi blbé je odírat, takže neříkám 100, ale hned 150 a na nich trvám. Loďák pomalu snižuje. Pak už je na 200 Rp zoufalý, že musí dát půlku majiteli loďky, něco snad o daních a mu že zbude 50 Rp. My pomalu odcházíme a on samo sebou za námi. Nakonec si plácneme na 150. Ještě mu říkám, ať počká, že se vrátíme, protože V+K jsou už někde dále u jiných naháněčů a vedlejších ghátů. Jiných loďáků se ptám na cenu, jen tak, pro orientaci, ale pak se vracíme k tomu našemu.
Nasedáme a vyjíždíme. On chce jet na jih, kam směřují všechny jiné loďky, já prosím na druhou stranu k Manikarnika ghátu. Dělám dobře, protože všichni jedou opačným směrem a my máme klid a výhled. Na spalovacím ghátu už nás vítá místní „spalovač“ a že nás provede za 500 Rp. Já bych šla, a smlouvala, ale Vláďa Hrdina, jak chtěl všechno vidět, tak tam nechtěl jít. To mě tedy zklamali, ani Jirka nechtěl. Tak nic. Žádný kšeft, spalovači.
Jedeme ještě kousek dál ale pak už velím back. Otáčíme a zase máme možnost sledovat jejich ranní očistu a modlitby. Ženy se myjí asi zvlášť, a je jich tu málo. Děti nevidíme. Nejvíce je mužů. Někteří se mydlí mýdlem, jiní perou prádlo, čvachtají se, modlí, někteří se potopí do špinavé Gangy celí, jiní nám i mávají a předvádí se. Míjíme nakloněný templík a dojíždíme zase zpět ke ghátu Dašašvamédha, kde už se seskupují loďky s turisty a všichni koukají na právě probíhající obřad. Ke Ganze přinášejí sochy bohů a pouští je po vodě.
Ganga: Je špinavá. To asi není nic nového. Je kalná, hnědá, klidná, široká, s dlouhým řečištěm. Nesmrdí. Viděli jsme v ní plavat sochy bohů, asi ze sádry nebo nějaké pěny; dřevěné konstrukce, asi i mrtvého psa; mističky se svíčkami; zbytky něčeho neidentifikovatelného, dřevěné kmeny a plout po ní mnoho loděk s turisty. Loďky sice vypadají, jako by se měly každou chvíli rozpadnout, ale jen vypadají. Jsou bezpečné.
Nad protějším břehem vychází slunce. Zase je opar, škoda. Po hodině klidné plavby vysedáme a jdeme zpět na pokoj posnídat.
Pak vyrážíme do ulic Varanasi. Jdeme zase po našich schodech ke Ganze a u Dašašvamédha gh. Vycházíme po schodech nahoru. Je tu tržiště, kde se prodává hlavně zelenina všeho druhu, vejce – zajímalo by mě, v jakém skupenství v těch 33, 35 stupních jsou. Jdeme do obchodu se sárí a snažím se zeptat na komplet salvar kamís. Nabízí mi ale jen látky a rychlé ušití. Jsem unešená tím, co měla na sobě Bona, takový nádherný černo červený komplet. To by se dalo nosit i u nás doma. Škoda. Boty si tady taky nevyberu. Všechny jsou typu žabky, ale ty já nenosím.
Přicházíme na hlavní cestu, která by nás zavedla časem k nádraží. Tady je super „občerstvovna“. Před obchodem jsou nádherné „moderní“ pece, na který se pečou dobrůdky. Voní to tu kolem dokola nádherně. Když pak jdeme za nějakou dobu zpět, je tu dokonce fronta.
Navštěvujeme ještě Višnu templ a pak se ztrácíme v úzkých uličkách. Okukujeme obchůdky a já zjišťuji, že tu není co kupovat. Nic, co by se dalo přivést domů jako suvenýr. Šátky jsou tak šmejdské a příšerné vzory, které se u nás moc nehodí. Koření taky není vidět, jako třeba v Egyptě. Chceme si koupit nějaké volné halenky, ve kterých se nebudeme potit. Na mě a na Jirku koupit něco většího je trochu problém. Jirka si nakonec vybral, halenu i s kalhotami zajímavého střihu za 130 Rp. A nechtěl slevit. V uličkách je super. Je tu stín, neprší, jako včera, naopak svítí krásně sluníčko. Mezi domy můžeme najít malé temply i mešitu. Tam nás ale nepustí, dokonce tu hlídá banda polišmenů v poklidu sedících na židlích, opět s bambusovými tyčemi a značně zastaralými sapíky, puškami a vším možným, spíše rezavým. Jirka mi hlásí, že jeden měl dokonce průhledný zásobník s náboji, že toto ještě neviděl.
Višnu templ
Najednou slyším cinkání, klapání, koukám, co se děje – a míjí mě průvod s nosítky a nebožtíkem. Všichni jsou zase někde vzadu za mnou, volám na Jirku, že chci za nimi, určitě jdou spalovat. Bohužel, než se všichni vzpamatují, průvod je fuč. Nakonec, po dalším pomalém poflakování uličkami, kde se vzal, tu se vzal, jsme z druhé strany přišli ke spalovacímu Manikarnika ghátu. To teda zírám. Ani jsme nešli s cílem, ani podle mapy a došli jsme na dobré místo. Je tu trošku nedýchatelno, ve vzduchu poletuje popílek. Naháněči nás kupodivu zvou přímo na ghát. Skrytě filmuji, ale prevíti si toho všimnou. Jen tak se hoši indičtí nedají oblafnout. Klidně se můžeme podívat, dostaneme výklad, no problém. Takže vidím, jak nahoře u zábradlí opravdu hoří hranice a na ni 2, 3 zabalená těla a hoří. Cítím docela slušná žár, v tom horku se hůř dýchá. Myslím si, že filmuji, ale pak zjišťuji, že ne. Škoda.
Když odcházím, nahání mě Ind a chce bakšiš. V kapse mám připraveno opět 10 Rp. On chce po mě … ??? kolik to chtěl ? 100 Rp ? Já, že řekl, že je to zdarma. Začal být, típek, docela hustý, začal vyhrožovat poldama. Při představě, jak tu poldové fungují a co dělají během dne, tak mě docela pobavil. Pořád se na mě věšel, zatímco my jsme už odcházeli. Vytáhla jsem z kapsy deset babek, ale on je nechtěl. Nechceš, nechti. Jdeme dál a on začal cenu snižovat. Říkám mu, nechtěls, tak co. Pak už mě to otravuje a vysloveně mu vrážím deset rupek do dlaně. Je tak paf, že se zastaví a stojí. My už jsem ale daleko, za dalším rohem.
Postupně se vracíme a jdeme na hotel něco zobnout a trošku si zdřímnout. U Bony si dáváme vaječné kari s rýži, Jirka má Bijani a také rýži.
Čeká nás lehárko a pak večerní procházka.
Bohužel, začíná pršet. Opice, které jsou okolo našeho hotelu všudypřítomné, v tu chvíli mají poplach a všechna se hrnou po střechách jedním směrem. Čekáme až se déšť uklidní a vzpomínám, jak jsem váhala, zda si vzít do Indie deštník. Za tmy vycházíme a s baterkou v ruce si svítíme místy na cestu. Na hovínka, na kaluže, na odpadky. Musíme najít, kde je nejbližší možnost nasednout na tuktuk a dopravit se ráno s bágly na nádraží. Jdeme směrem od ghátu. Taky chceme zase jít ke ghátu, kde má být v 19 hod. ceremoniál Ganga Arti. Začíná ale zase pršet. Jsme na hlavní cestě a stáčíme se zase směrem ke Ganze. Už už chce V+K jít na pokoj, že to nemá cenu. My s Jirkou si říkáme, že se to dá a zpět se nám nechce. Nakonec se déšť umoudřuje a přestává pršet. Prašná cesta ke ghatu se mění v blátivou. Ke ghátu přicházíme akorát, začala modlitba.
Vychutnáváme si atmosféru a pak přecházíme zase k vedlejšímu ghátu, kde zase probíhá další modlitba. Pak ještě ověřujeme uličku, kterou jsme našli a která by mohla směřovat k našemu hotelu. Je to OK, to je ta správná ulička.
Zastavujeme se ještě u zdejších obchůdku a já konečně nacházím také super halenu ve své velikosti a svých barvách. V obchůdku posedává bledá tvář. Vyptávám se. Je prý z Norska. Říkám mu, že na nora nevypadá, tak se tomu směje a halenu vychvaluje. Viditelně jsou s prodavačem kamarádi. Je ve Varanasi už 3 týdny. Nakonec kupuji, za 100 Rp.
Jdeme na hotel a ještě na slíbené pivko k Boně do Bona cafe. Opravdu ho pro nás měla připravené. Tak nám bodlo, super vychlazené, a jako bonus jsme dostali takové pálivé krekry. Byly výborné. Kupuji u Bony 2 malé hrníčky s Tadž Mahálem a jdeme balit a spát.
V 8 ráno už nás vysazuje rikšák u nádrží a my s napětím hledáme naše Maruti. Platíme mu za 4 osoby a 4 bágly 80 Rp. Dodnes nevím, jestli je to moc nebo málo. Asi 10 Kč/os. Mi to připadá akorát. Ale chtěli více, až čtvrtý kývl.
Když ale přijdeme k autu, to problémové pravé zadní kolo je prázdné. Vláďa bere hever, a začne makat, zatímco Jirka chystá tu hnusnou sjetou rezervu. Zase se u nás hromadí davy čumilů. Zajímavé je, že oni se nezeptají, jestli nechceme pomoct. Jen zírají. Jeden se ptá, jestli nám auto nabourali tady. Říkám ano a čekám, co on na to. Nic. Jen na mě zírá. Taky se tu objevuje první žebračka, co jako žebračka fakt vypadá. Vláďa zdárně dokončí výměnu kola a odjíždíme do Khajuraha. Nejdříve směr Allahabád, a pak odbočujeme na Mizarpur.
Pokračování - překlikněta na další sekci.