NP Ranthambor
Řídí Jirka, takže já zase vedle něj s mapou v ruce. Jedeme na Shivpuri. Cestou nás doprovází palmy, kterým se tady už začíná dařit, potkáváme podél cesty tlupy opic, samozřejmě krávy, dokonce i s pasáčkem,
fotíme si předpotopní povozy a zdejší obydlí.
Jirka jede jako ďas, zase má svůj den. Z těch lidí, co neuhnou a neuhnou je na nervy. Cesty jsou tady hrozné, prašné a děravé a je tu provoz. Jak se tak vyhýbá a kličkuje vpravo vlevo. Objíždí holky na kole, troubí, ony nic, pohoda, neuhnou ani o píď, ani se neotočí. Jedna z nich se asi lekla, nebo co, možná vytočila řídítka nebo jsme ji snad přibrali kolo zadním nárazníkem, nevím. Holka padá. Snad neděje. Já se zrovna koukala do mapy, tak jsem to neviděla. Katka říkala, že se snad zvedá. Cestou jsem si taky někde všimla, že míjíme nějakého muže, jen tak ležícího na cestě. Měla jsem dokonce dojem, že ho snad někdo přejel, nevím, možná si taky u cesty jen tak schrupnul. Tady si toho, co nebo kdo leží na zemi, nikdo nevšímá.
Za Shivpuri sjíždíme ze státní silnice na okrsky. Cesty jsou zase horší. Ale zato mezi městy Pohri a Goras se jede jako v bavlnce. Krásné volná asfaltka. Tady v této oblasti zase mlátí obilí na cestě projíždějícími auty.
Je tady klid a krásně, slunce svítí. Tady pořizuju tu nejhezčí, alespoň pro mě, fotku v celé Indii. Holky, jak nesou od studny nádoby s vodou. Když nás viděly, krátce se zastavily a snad i zapózovaly.
Opět projíždíme další řečiště. Je tak široké, že v období dešťů se tady musí vylit šílená masa vody.
V dálce vidíme kopečky. V té rovině jsou tak daleko. Nicméně se rychle přibližují. Je to začátek Národního parku Ranthambor. My ho objíždíme z jihu.
Projíždíme městečky, a už i vidíme turisty na džípech jak asi zrovna jedou na odpolední prohlídku parku. Městečko Sawai Madhopur je dost prašné. Tady z auta mi to zatím až tak hrozné nepřipadá, ale přesvědčím se o tom při večerní procházce.
Přijíždíme k Turistické kanceláři, kde se kupují vstupenky do parku. Chtěli jsme si zarezervovat ranní projížďku samostatným Jeepem. Bohužel, v pokladně rezervace neprovádí. Zvažujeme, zda si máme udělat rezervaci přes internet, ale říkáme si, že to ráno zvládneme. Následuje hledání hotelu. Vyhrává Tiger Safari Resort, který je hned přes cestu od pokladen. Pokoje za 1100 Rp. Jsou velké a čisté a v koupelně je teplo jako v sauně. V hotelu měníme další doláčky, tentokrát je kurz 4200,-Rp. Takový nám napsal recepční do své knihy. Když ale měním u zdejšího bosse, dává mi jen 4100Rp. Tak se už jen proto, abych nevyšla ze cviku, upomínám o 100 babek. Boss mi nevěří, tak mu to ukazuju v jejich knize. Usmívá se a podává mi stovku. Mám z toho radost.
Jirka se rozhoduje pokoj nestříkat Biolitem. Jdeme se projít a najít slušnou restauraci s dobrým jídlem. Já bych si zase ráda dala Thálí. Procházka podál cesty je ale dost nepříjemná. I když je tu asfaltka, strašně se tu práší a dost jsou cítit výfukové plny. Je to tak nepříjemné, že si dávám kapesník před pusu, ale taky se špatně dýchá i proto, že na nás asi už doléhá používání klimatizace. Nakupujeme vodu a cigarety u milého prodavače, v krámku, kde je vše potřebné a jdeme s Jirkou do restaurace vedle. Bohužel, Thálí nemají, tak jdeme to zkusit k nám do hotelu, kde už je V+K.
Dáváme si já těstoviny a Jirka rýži. V tomto hotelu jsou ovšem o poznání menší porce a samozřejmě vyšší ceny. K večeří nám zase krásně svítí měsíc. Váhám, jestli byl úplněk včera v Orchhi nebo až dnes.
Na noc nechávám otevřená okna, kde jsou sítě, ale stejně nás oba probouzí noční bzučení komáru. Poprvé v Indii. Že by jim chyběl Biolit ??
Ráno mám budíček v 4:40. Už je neděle, 24.10. Jsme domluveni s V, že půjdeme k pokladně „kupovat“ vstupenky do NP". No, to jsme si dali. Už je tady dost lidí. Stavíme s každý do jedné fronty, já jsem hned druhá. V 5 se má otevírat. Sice se v kancelářích rozsvítí, ale do prodeje se jim moc nechce. Je tu tlačenice. Někteří už chodí s nějakými papíry. Žádný cizinec tu není, koho bych se zeptala, a Indická dívky, co stojí za mnou asi neumí anglicky, protože se jen směje a krčí rameny. Když konečně přijdeme na řadu, samostatný Jeep pro 5 lidí už není, jen 2 místa. V+K tyto místa nechtějí, a nám se samotným nechce, tak bereme společně do Petrol Canter pro 16 lidí. 
Domluvit se na čemkoliv ostatním je nemožné, všichni se tlačí k okýnku. Na řadu jde ten, kdo první prostrčí průkazku, v našem případě alespoň jeden pas. Vláďa brání svým tělem přístup k přepážce z druhé strany, zatímco já se snažím napočítat a předat pokladníkovi příslušný obnos a ještě uhlídat, aby mi správně vrátil. Dobojováno. Vidím na papíru trasa jedna. No, asi to nebude nic moc, protože si až nyní vybavuju, že v parku je několik tras. Asi jsme to měli zkusit po netu a třeba jsme si mohli vybrat i trasu. Škoda. Že uvidíme tygra si stejně iluzi nedělám. Hned se nás ujímá řidič a průvodce a já prozvoňuji Jirku, ať běží, ale pro jistotu jde ještě Vláďa pro něj. Už nás nahánějí do auta.
Objíždíme ještě asi 2 hotely a přibíráme např. Indickou rodinku s malými dětmi.“Ááá, bude veselo“ říkám si. Cestou k parku začalo být docela chladno, navíc se opírám o železnou trubku. U brány se nás ptá průvodce, zda chceme použít kameru. Za ní je poplatek 400Rp. Navrhuji Vláďovi, ať to filmuje a že mu půlku zaplatím. Takže když nepotřebuju mapu, beru si do ruky alespoň foťák.
Nejdříve projíždíme vstupní bránou do parku. 
Ranthambor má asi 300 km2 listnatých lesů a rozkládá se na ploše 1339m2 v pohoří Aráválí a Vindhja. Má tu být i velká pevnost Ranthambór. Projíždíme další velkou kamennou bránou, s mostem přes řeku a části hradeb.
Pozoruji okolí.
Na rozcestí je zděná stavba a hlídač, u kterého se náš řidič hlásí. 
Bohužel, naše trasa č. 1 začíná hned na tomto rozcestí vpravo, takže je jasné, že do hlubin parku nezavítáme. Průvodce povídá v angličtině výklad, ale jelikož ho ani pořádně neslyším, tak nemůžu ani pořádně rozumět.
Ve stínu stromů je chladno, ale slunce se pomalu vynořuje zpoza kopců. Zatím můžeme sledovat jen zajímavě rostlé stromy a bujnou zeleň. 
Po chvíli nás průvodce upozorní na daňky. 
Jsou dále v houští, asi tak 20,30 metrů. Následuje krásný jelen Sambar indický. 
Bohužel, dojeli jsme jiný velký Jeep, který stojí snad metr od Sambara. Nám ovšem brání ve výhledu opět hustý křak. Když ti před námi odjíždí, Sambar se samo sebou ztrácí v houští úplně. Pak následují JEN 2 srnky, 2 pávi, 
a pak zase ten stejný Sambar.
Asi 10 min. stojíme v houští. To proto, že jsme vlastně na slepé trase a za říčkou se auta otočí a jedou zpět. Pak zase stojíme na náspu a čekáme, až se pohne auto před námiá, stojíme na náspu.
Ještě, že jsme na slunci. Jinak by mi byla zima. Dotřetice stojíme celou věčnost u další nějaké budovy - snad WC, někteří kouří, což mě v NP doslova šokuje. Znovu míjíme stejnou skupinku daňků a pak už jsme zase na rozcestí. 
Jsem totálně zklamaná a naštvaná. Tak taková prohlídka parku je úplně na nic. Když jedem zpět, Jirka křičí stop!!. Řidič naštěstí slyší a stojí, zatímco se průvodce kouká, proč. U říčky, kousek od cesty zase vidíme, jak pije krásný statný Sambar. Dopije, zvedne hrdě hlavu, zapózuje nám, přeběhne říčku ladným krokem, zastaví se v trávě na okraji lesa, zase zapózuje a nadobro mizí.
Tím naše poznání NPR končí. Jedeme ven z parku.
DOPORUČENÍ: pokud má někdo zájem navštívit park, rozhodně doporučuji zkusit rezervaci předem přes internet a vybrat si trasu. Vše se dá najít na stránkách parku. V opačném případě nestojí za to rvát se u pokladny o pozici a místa v malých Jeepech pro 5 za 889,-Rp. Cena vstupu se moc nelišila, dle typu auta Petrol Canter pro 16 lidí za 812,-Rp, pro 20 lidí Diesel Canter 776,-Rp. Kdybychom zůstali déle v Agře nebo Varanasi nebo navštívili na skok Dillí, o den víc Jaipur, asi bych já osobně, byla spokojenější. Byla to ztráta dopoledne. Více toho vidím v ZOO. Jelikož jsme tygra nepotkali, tak si na památku Jirka fotí alespoň tygry na obrázku v hotelu.
Balíme, nasedáme a jedeme vstříc Jaipuru.